|
Vítr zasvišt?l jako dít? k?i?ící bolestí. Stádo shoveltusk? se schoulilo, aby se zah?áli. Jejich silná, chlupatá srst je m?la chránit p?ed tou nejhorší bou?í. Vytvo?ili kolem chv?jících se a be?ících telat kruh. Hlavy, kadá vybavená ohromným parohem, poklesávaly sm?rem ke sn?hem pokryté zemi, o?i zav?ené proti nep?íjemnému sn?hu. Jejich vlastní dech vytvo?il na ?umácích námrazu, i kdy se mu snaili odolávat.
... ve svých doupatech p?e?kávali vlci a medv?di bou?e, jeden v pohodlí své k?e, druhý osam?lý a rezignovaný. A? u m?li hlad jakkoli velký, nic by je nedonutilo vylézt ven dokud na?íkání v?tru nep?estane a oslepující sníh se neztratí.
Do rytmu ?voucí vítr od oceánu se ve vesnici Kamagua roztrhl o posedy táhnoucí se po jejím obvodu vytvo?ené z kostí velkých mo?ských potvor. Kdy bou?e p?estala, Tuskarrové, jejich domov zde byl odnepam?ti, v?d?li, e budou muset opravit nebo vym?nit sít? a pasti. Jejich obydlí, i kdy velmi odolná, se vdy po takovýchto bou?ích poškodila. Všichni se shromádili ve velké skupin? uvnit? obydlí, které bylo zakopáno hluboko do zem?, po?ádn? zav?eli okenice a rozsvítili zakou?enéolejové lampy.
Sta?ešina Atuik vy?kával v hrobovém tichu. Za posledních sedm let u vid?l mnoho takových bou?í. ?ím déle il, tím více to bylo vid?t na délce a lutosti jeho kl? a v po?tu vrásek na hn?dé k?i. Ale tyto bou?e byly víc ne jenom bou?e, byli p?irozen?jší. Zahlédl d?ti chv?jící se ani ne zimou, ani kv?li Tuskarr?m, ale kv?li strachu.
"Sní," zamumlalo jedno z nich, o?i jasn? zá?icí, s jemným strništ?m.
"Ticho," vyhrkl ze sebe Atuik nevrleji ne m?l v úmyslu. Vylekané dít? zmlklo a zase tím jediným zvukem bylo bolavé vzlykání sn?hu a v?tru.
Stoupalo to jako kou?, hluboký k?i?ící hluk, slovy nevyjád?itelný, p?esto plný významu; zp?v p?inášený tuctem hlas?. Zvuky bubn? a ?ehta?ek a kosti o sebe bijící vytvo?ili zu?ivý podtext tichého volání. To nejhorší ze hn?vu v?tru bylo oddáleno od vesnice Taunka kruhem posed? a hlídek a krom? toho domky, jejich zak?ivené st?echy se klenuly nad velkým interiérem a vzdorovaly souením této zem?, byly silné.
Po?ád bylo slyšet ná?ek v?tru i p?es zvuk hlubokého a starého rituálu. Tan?ící šaman, jménem Kamiku, ztratil ale rovnováhu a kopytem se nešikovn? ude?il. Zvedl se a pokra?oval. Koncentrace. Všechno to bylo o koncentraci. Bylo to o tom, jak n?kdo spojil základní elementy a vynutil si od nich poslušnost; bylo to o tom, jak lidé p?eili v kruté a nemilosrdné zemi.
P?i tanci mu pot zvlh?oval a ztemn?l koešinu. V koncentraci m?l zav?ené velké hn?dé o?i, kopyta se op?t dostala do mocného rytmu. Hodil hlavou, krátkými rohy probodával vzduch, trhal ocasem. Ostatní tan?ili po jeho boku. Teplo z jejich t?l a z ohn?, ho?ícího iv? navzdory vlo?kám a v?tru padajících dírou pro kou? na st?eše, udrovalo v domku teplo a pohodlí.
Všichni v?d?li, co se d?je venku. Nemohli v?tru ani sn?hu poru?it, nemohli je ovládat jako ostatní b?né v?ci. Ne, to bylo na n?m. Ale mohli tan?it, slavit a smát se tomu náporu. Byli Taunkové, vydrí to. Sv?t byl navenek modrý a bílý a také burácivý, ale uvnit? Velké sín? byl vzduch teplý a klidný. Krb dost vysoký, aby se v n?m mohl postavit dosp?lý ?lov?k, byl napln?n tlustými poleny, jejich praskání bylo jediný zvuk. Nad ornamenty zdobeným výklenkem krbu byl p?id?laný obrovský paroh shoveltuska s vy?ezanými obrázky zvláštních zví?at. Vy?ezaná hlava draka slouila jako drák na pochodn? s jasn? ho?ícími plameny. T?ké paprsky osv?tlovaly slavnostní sí?, kde by mohly spát tucty, teplý oranový odstín oh?? vyhán?l stíny z potemn?lých kout?. Studený kámen na podlaze byl zm?k?en a ohrát silnými surovými k?emi ledních medv?d?, shoveltuska a dalších zví?at.
Dlouhý a t?ký vy?ezávaný st?l zabral v místnosti v?tšinu prostoru. Lehce by se k n?mu vyšlo p?es 30 lidí. Ale te? u n?j byli jen t?i postavy: ?lov?k, sk?et a chlapec. Nic z toho samoz?ejm? nebylo skute?né. ?lov?k, který sed?l na ?estném míst? u stolu, byl o n?co výš ne ti druzí dva, sed?l v k?esle vy?ezaném do podoby mamuta, co tém?? vypadalo jako tr?n. Snil; snil dlouho, hodn? dlouho. Sí?, trofeje shoveltusk?, ohe?, st?l - sk?et a chlapec - všechno to bylo jenom sou?ást jeho sn?ní.
Sk?et po jeho levici byl pokro?ilejšího v?ku, ale po?ád silný. Oranové sv?tlo z pochodní vyjevilo strašlivý obraz na jeho tvá?i – lebku p?es ní nakreslenou. Byl to šaman, mohl nasm?rovat a ovládat obrovské síly a i te?, i kdy jenom jako výmysl lidské p?edstavivosti, nahán?l strach. Chlapec se ale nebál. Jednou to mohlo být slušné dít? se širokýma o?ima v barv? mo?ské zelen?, ?istými rysy a zlatými vlasy. Ale takový nebyl te?.
Bylo mu špatn?.
Byl tak hubený, tak vyzáblý, e to vypadalo, e by mu mohly kosti lehce pro?íznout k?i. D?íve jasné o?i byly unavené a propadlé, potaené tenkou vrstvou. K?e byla poznamenána puchý?i, které se protrhávaly a vytékala z nich zelená tekutina. Dýchání bylo obtíné a d?tský hrudník hýbal jak zb?silý p?i rychlém lapání po dechu. ?lov?k se domníval, e vid?l pracovat snad i ohromné srdce, které sotva bilo, ale po?ád pokra?ovalo v pravidelných úderech.
"Je po?ád tady," ?ekl sk?et a ukazoval prstem ve sm?ru, kde sed?l chlapec.
"Nevydrí to," odpov?d?l ?lov?k.
Jakoby snad cht?l jeho slova potvrdit, za?al chlapec kašlat. Krev a slzy post?íkaly st?l p?ed ním. Tenkou rukou od?nou v hnilobn? vypadajícím hávu si ot?el pobledlá ústa. Oddechoval, aby mohl kostrbat? promluvit, vynaloené úsilí se na n?m z?ejm? podepisuje.
"Ješt? jsi ho - nevyhrál. A já ti to - dokáu."
"Jsi pošetilý stejn? jako tvrdohlavý," zabru?el sk?et. "Bitva byla u dávno vyhrána."
?lov?kovy ruce se chytly op?radel na k?esle zatímco oba dva poslouchal. Sen se v posledních letech po?ád vracel; u se mu zdál spíš otravný ne zábavný. "Vyr?stám unavený z boje. Umon?te nám to ukon?it jednou provdy."
Sk?et pošilhával po chlapci a jeho lebkou pokrytá tvá? se odporn? zašklebila. Chlapec znovu zakašlal, ale ze sk?etova pohledu se nezat?ásl. Pozvolna mu mlé?n? zbarvené o?i skákaly ze sk?eta na ?lov?ka.
"Ano," ?ekl sk?et, "to nikam nemí?í. Brzy bude ?as se probudit. Probudit se a pohnout se dop?edu do tohoto sv?ta ješt? jednou." Oto?il se na ?lov?ka se zá?ícíma o?ima. "Projdi si op?t cestu, kterou ses vydal."
Vypadalo to, jako by se lebka sama od tvá?e odd?lila, visela p?ed ní jako další bytost, místnost se jejím pohybem prom?nila. Vy?ezávané dráky, které ješt? p?ed okamikem byly prost? d?ev?ní draci, se rozvlnily a rozeh?ály. P?icházely k ivotu a kdy t?ásly hlavou, pochodn? v jejich hrdlech plály a vrhaly podivné tan?ící stíny. Vítr venku zak?i?el a dve?e do sín? se rozlet?ly. Okolo postav se obto?il sníh. ?lov?k rozpail a nechal se od mrazivého v?tru zabalit jako do plášt?. Sk?et se smál, lebka vznášející se nad jeho tvá?í vydávala své vlastní maniakální zvuky veselí.
"Dovol mi ukázat ti, jak je tv?j osud provázán se mnou a e skute?nou sílu m?eš poznat jen skrze jeho odšt?pení."
Chlapec, zk?ehlý a ignorující, byl schozen ze idle násilnými závany chladného vzduchu. Se vším úsilím se zvedl, t?ásl se, dechu se mu pomalu dostávalo, kdy se snail vylézt zp?t na idli. Vrhl pohled na ?lov?k - plný nad?je, strachu a zvláštního ur?ení.
"Ješt? není všechno ztraceno," zašeptal a n?jakým zp?sobem, navzdory sk?etovi a smíchu lebky, navzdory v?ískání v?tru, ho ?lov?k zaslechl. |